Otevírací doba restaurace

pondělí 11:00 - 22:00
úterý 11:00 - 22:00
středa 11:00 - 22:00
čtvrtek 11:00 - 22:00
pátek 11:00 - 23:00
sobota 11:00 - 23:00
neděle 11:00 - 22:00

 

od 19. 11. 2017 do 31. 3. 2018
budou neděle zavřené 

Historie Besedy

Číslo nové 5, staré 5, Josefinské 1.

Již v nejstarší knize gruntovnI jmenují se někteří majetníci domu »vedle chrámu«. Tak r. 1438 Toma Kolář ze Slap, Vítek pekař, Buzek bratr rytířův (1446) a Mikoláš Baroch soukeník. Tehdy prodán dům za 6 kop 10 gr. Když začínají knihy souvislé na počátku 16. věku, dům jest majetkem rodiny Lichviců. Tito patřili též k původním rodinám Táborským, nebo{ r. 1440 jmenuje se Martin Lichvička, a stejné jméno má i první ze 16. stol. majetník Martin Lichvice, soukeník. Jméno jeho vyskýtá se i v registrech komorního soudu ve svědectví o jisté příhodě, která roku 1511 na rynku se udála. Svědčíc Václav Radkovec soused Táborský takto: Stál jsem na rynku u nás na Táboře a Petr Petřek, řezník, tržil pšenici. A Lichvice -Martin přišed řekl mu: Hyn tvé vyžle vedou. A on Petřek šel hned za tím sedlákem, zavolal vyžlete a ono naň skákalo. A týž Petřek vzal jej v náručí i řekl: Křečku, křečku, kdes se to vzal? I pustil jej zase a sedlák ten řekl mu: Nech mi psa; však jest můj. A pochytiv jej prchl s ním do ulice a Petřek za ním s Martinem Lichvicí bělíce řekli k němu: Když jsi spravedliv, neutíkej! A sedlák dobyv za pasem sekeru, posypal na Petřka a Martin Lichvice vytrhl mu tu sekeru. Petřek řekl Martinovi Lichvicovi: Nech tak! a on nechal hned a povrhl sekeru na zemi. A Petřek popadl vyžle i řekl: Když jsi spravedliv, pojď k rychtáři. Ale on nechtěl a Petřek vzav vyžle i šel domův.

O Martinovi Lichvicovi se vypravuje, že byl dlužník lidský, kdežto Janovi synu jeho dal pán Bůh živnost, i koupil Jan dům od něho a dluhy jest za otce zastával. Koupě domu aneb spíše spáleniště po požáru města r. 1532 stala se anebo zaznamenána r. 1537 za cenu 250 k. Jan stavěl dům na svůj náklad a choval rodiče, živil i oba bratry své Václava a Jiříka. Synové Václava »Jan a Jiřík chodili by nazí pro otce svého,« kdyby jich prý neodíval. Sam praví o nich: Dal jsem je do Němec pro jich dobré. aby se mohli sami sobě i dobrým lidem hoditi. O stavbě domu dovídáme se. že mu stavěl Martin kameník s tovaryšem Honsem zedníkem, Mikuláš Vlach s bratrem Janem, a v lochu dělal mu Vondřei kameník. Tehdy asi vznikly ony pamětihodné sklepy domu tohoto, jež svědčí o tom, že Jan vedle své živnosti postřihačské anebo spíše prodeje sukna ve velkém") vedl též silně várku a šenk piva i vina. O sklepech Táborských leckdy se lecos bájívá a přec neznamená jejich rozsáhlost nic jiného, než právě rozsah živnosti pivovarnické. Nebo{ jestli v polovici 16. stol. v městě uvařilo se ročně okolo 45.000 hl. piva, bylo k uchování jeho třeba rozsáhlých podzemních místností, klenutých sklepů a tesaných ve skále lochů, nehledě ani k velkému množství sem vozeného vína.

Když r. 1552 Jan zemřel, začal bratr jeho Václav spor o dědictví, tvrdě, že Jan sním nikdy dílen nebyl a že zápisu na dům bránil, aby se nestal. Poručníci žalují naň, že nenáležitě statku se ujímá se syny svými, a r. 1661 uručen pod 100 kop, že z domu Lichvicovského se vystěhuje ve dvou nedělích.

Dům ujal syn Janův Adam v 1200 k. Vidíme z ceny, že vskutku byl po roce 1532 v nynější podobě znova postaven. Druzí synové byli Jan a Václav. Všichni tři vyznamenáni erbem a praedikátem n Lichvice«. O nich, vypravuje Martin Kolář (program gymn. 1867), že Jan Lichvice z L. byl r. 1572 hejtmanem na cís. statku Přerově u Brandýsa nad L., Adam L. pak farářem na Strážišti u Mirovic, Václav zůstal v Táboře. Tu ovšem musí býti mýlka ve jménech, nebo{ knihy městské jmenuji Adama jako majetníka domu v Táboře. Aneb snad postoupiv r. 1569 domu byl dal se na kněžství? R. 1569 postoupil totiž Adam dům sestře Alžbětě a manželovi jejímu Pavlov ,i Z á l u ž s k é m u, jenž byl i primasem městským i cís. rychtářem ke konci 16. stol. - Zajímavou věc k r. 1577 dosvědčuje nám Václav Lichvice z L., 'že totiž před domem Lichvicovským neb Zálužským Řehoř knihař z Prahy knihy prodával. Tedy první knihkupectví na Táboře, ovšem ambulantní. Děti Pavla Zál. jmenují se Jan, Viktorin, Dobiáš, Kabriel, Mariána, Saloména, mimo Jana byly z druhé manželky Anny, sestry Matyáše písaře z č. 222.

Pan Pavel špatně hospodařil. Po smrti jeho r. 1605 připadl dům pro dluh k obci povinný obci, a tato prodala jet Anně m a nželce p. Karla Přehořovského za 1050 k. Ta roku následujícího postoupila jej synovi svému z dřívějšího manželství Adamovi Kechlovi z Hollensteina.

R. 1613 od něho prodán p. Pavlovi Kaplíři z Sulev i c za 1500 kop a 15 dukátů. Tento pán účastnil se horlivě odboje stavů a po bitvě bělohorské ujel ze země. Odsouzen ku ztrátě hrdla, cti a statku a jméno jeho přibito na šibenici. V Táborsku drzel statek Votice, který však jemu nenáležel. Dům v Táboře se všemi svršky a nábytky po vzdání města r. 1621 ujal Marradas, odevzdal Donu Huertovi v drženi, pak zase sobě jej osobil, až konečně dům ten ujat skrze kommissí dne 12. dubna 1629 do Tábora nařízenou v příčině vyhledáváni domů v pokutě král. komoře připadlých. Odhadnut za 1500 k. a 15 dukátů. Nicméně ještě r. 1636 se oznamuje, že na domě vládne nejvyšší don Kaspar (Gramb) neznámým právem. Konečně r. 1638 od komory české prodán panu J o z u e -Kořenskému z Terešova a na Mezeřičku za 1000 zl. bez rancionu, kvoty berní a kontribucí, které přenésti se mají na domy Samuele Slováčka (č. 13) a Nataniele Khynika (č.16) fisku propadlé.

Nový majetník prodal jpj již r. 1639 Zikmundovi Mysl I-k o v i z li y r š o v a, statečnému vojínu císařskému, za 2000 zl. a ten jej postoupil své nevěstě Alžbětě Jo haně č e r n f n o v z C h u d e n i c. Mladá paní tato potom nějaký čas v Táboře přebývala, ale bylo jf tu smutno! Ovšem za třicetileté války veselo v Táboře nebylo. Dům potom se pronajímal. Odtud r. 1665 koželuhům též jirchářům na pana Myslika domě veřtaty v městě zapovědíny.«

Znamenitý tento muž zemřel r. 1666, odkázav jmění své bosým Karmelitánum u Matky b. Vítězné v Menším m. Pražském, u nichž byl našel asylu pro jakousi afféru soubojovou. I tento dům stal se jejich majetkem, a Táborští osvobodili jej ode všech břemen městských, ubytování, kontribucí r. 1669. To však mělo svou zvláštni příčinu. R. 1625 totiž cís. rychtář Martin Zbudovský, když město v zoufalé tísni se.nalézalo, postoupil 14 usedlostí v čekanicích za 500 zl. Donu Iluertovi, ten přenesl je na Annu Marii hraběnku z Varrensbachu, ta na Zikmunda Myslíka, s jehož jměním dostaly se Karmelitánům. Od nich koupili je zpět Táborští za 300 zl. a mimo to poskytli ony výhody domu. Však r. 1699 vysvětluji, že to neznamená, jako by dům Karmelitánský byl prIviIegovaný, z práva měst. vyňatý a deskami zemskými se řídící. jak majetníci jeho se domýšlejí (kteří také s Pacovskými velké spory o poddanost měli). - Na to o domě ničeho nevíme, leda že Karmelitáni mnoho si ho nehleděli. Když úřad krajského hejtmana přeložen do Tábora, najat proň celý tento dům; dole byly kanceláře již asi od r. 1750, nahoře byt krajského. Proto při •Josefinském číslováni dostal číslo první, a vedlejší kostel číslo poslední, což je také známkou oné doby.

První krajský Baltazar Clemens de Bossi odešel z Tábora 31. května r. 1774 a nastoupil baron Verner. Ten nalezl dům ve velké spoustě, spíše zanedbané hospodě podobný, v sklepení registratury mnoho myší, které žraly akta a činže po dlouhou dobu neplacena. Téhož roku dne 12. července odpoledne spad kus stropu v 1. poschodí ve světnici ke kostelu, kde byla ložnice dcer p. krajského a rozbil i postele; byl to následek toho, že střecha cihelná byla velmi chatrná. Není tedy divu, že následujícího roku pan krajský bydlí docela v Pacově! čteme totiž: »Má se do Pacova psáti, zdaž s panem krajským spokojeni isou, by tam délej v jejich quartiru zůstal.« A později: Má se reparatura jednoho pokoje v dome syndika p. tiehna (č. 8) spatřiti a potomně zpráva na podkomořský úřad v příčině překvartirování p. krajského učiniti.

R. 1777 Karmelitáni prodali dům královskému poštmistru v Táboře Josefu Čížkovskému za 1000 z!1. (při tom byl uznán za váreční), ale gubernium nařídilo veřejnou licitaci; Táborští při tom žádali, aby osoby vyššího stavu k dražbě nebyly připuštěny. Dvě následující dražby byly marné, a tak r. 1779 p. krajský dává zprávu, že dům nemohl býti licitačně prodán, nýbrž jen postmistru čížkovskému za 1000 zl. odhadnut. Poněvadi ale ten chce prý dům sám obývati a pro krajské hejtmanství s jeho velkou registraturou sotva by se v Táboře místo nalezlo, aby raději byl obci za 1100 prodán s výminkou, aby tam krajský úřad zanechala. Ale zůstal člžkovskému s touž podmínkou. Ten však z něho velkou radost neměl. Maie r. 1781 platiti kupní cenu, stěžuje si, že má dům, do kterého nesmí aze musí leciakýms přístřeším se spokojiti; před třemi léty nesměl prý do domu svého ani vkročiti: »Lieber kein Hans, als so gewaltige Zinnsherren,« tak naříká tento politování Bodný pan domácí. - Josef čfžkovský zemřel r. 1786 zanechav poštu dědičně synovi Prokopovi, jenž měl složiti 2000 zl. kauce, což prý je cena tohoto regálu, která by prodejem jeho •se mohla získati. Také Odlochovice a dvůr Podolí dě?diců čížkovských tehdy prodány. Ale Prokop zemřel již r. 1790 zanechav poštu nepinoleté manželce Josefě. Proti tomu vystoupil bratr zemřelého, Josef, jménem ostatních dětí. R. 1794 imenován Josef administratorem pošty za 120 zl. ročního platu z přebytků pošty pro něho, sestry a bratry; má skládati účty magistrátu. Dům však koupil roku 1795 v licitaci Fran tiš e k ze Str e r u w1 t z, krajský hejtman tehdejší za 1500 zl. a postoupil jej 1798 manželce Anně r o z. z O t i l i e n f e l d u nemoha prý pro zlé okolnosti Platiti. Tyto zlé okolnosti záležely v tom, že téhož roku byl ze služby propuštěn pro hrubé nepořádky v úřadě. Kladlo se mu za vinu nevyřizování akt, určování stanic k vojenským dodávkám od poddaných a dominií velmi vzdálených a nepříhodně ležících, nedohlédání k tomu, že poddaní ony státní papíry, kterými za dodávky byli placeni (Lieferscheine), pachtýřům dodávek až s 20% srážky nuceni byli prodávati, při čemž spoluvinen byl i kontrjbučnf selské kassy Jan Filipovský a krajský sekretář Jan Lhotský, konečně že špatně' zachoval se k starému židovi Táborskému Samuelovi Mendlovi, jejž postavil za rekruta. Vyšetřování vedl krajský Pulpán a hrabě Vratislav. Ovšem třeba na druhé straně uvážiti, že Streruwitz býval poslední dobou často nemocen. Manželka Anna dostala dar z milosti ročních 200 zl., jenž r. 1807, kdy Streruwitz zemřel maje 56 let. zvýšen na 500 zl. na vychování synů Františka a Mikuláše.

Dům prodán r. 1805 Janovi Jelínkovi kloboučníkovi. Marii za 4600 zl. Krajští hejtmané se později vystěhovali do č. star. 11-12, kde obě první poschodí v jeden byt spojena. ale kancelář zůstala v přízemí domu našeho. Místnost tato čím dále tím méně stačovala; r. 1820 líčí krajský Bumml poměry tyto drasticky: Jest prý známo, že lokál tohoto úřadu krajského jest ze všech v Cechách nejhorší, maje tři a tři čtvrti sáhu délky, dva a tři čtvrti šířky, což má stačiti pro třináct osob, jež jsou: krajský hejtman, sekretář, protokolista, registrant, tři kancellisti, jeden neb dva praktikanti, čtyři krajští dragoni, k tomu denně několik poslů úředních, vojáků s maršrutami a šupáků a mimo to tři kommissaři musí doma pracovati. Stavba kraiského domu, která nařízena již r. 1815, maří se drahotou domů k tomu cíli vyhlédnutých; sklepení registratury musilo býti proměněno v pracovnu krajského hejtmana, tří kommissařů a sekretáře; registratura přenesena do zadu. Kan- . celář je prý již od 70 let v tomto domě, a jest prý litovati, že nebyl pro úřad zakoupen. - Od r. 1817 zvýšil Jan Jelínek činži za kancelář a dvě komory na archiv z 50 na 300 zl., dostal však jen 150, mimo to od vojenského ubytováni osvobozen. O pokusech zříditi krajský dům v Táboře zmíníme se na svém místě. - Roku 1838, kdy konečně krajský úřad se vystěhoval, najímají se místnosti ty stráži finanční, v 1. poschodí bydlí nějaký čas baronka Františka Hennigerova

R. 1842 po smrti otce ujal dům syn Alois J e l i n c k pernikář v ceně testamentární 5600 zl. stříbra, soudní odhad byl 8000 zl. C. M. Mimo něho bylo ještě 5 bratří (tři kloboučníci, dva hodináři)) a dvě sestry. Na domě byla od r. 1810 lucerna, majetek obce. V 1. poschodí po roce 1850 byly nějaký čas místnosti samosprávného úřadu obecního. R. 1864 prodán byl dům na základě zakročení finančni prokuratury pro dlužných 231 zl. 50 kr. r. m. náboženskému fondu licitačně. Jest to patrně dluh vězící ria domě iiz' od Čížkovského, který kupní cenu Karmelitánům nezaplatil, a která zůstala po zrušení řádu na domě pro nábož. matici. Koupil jej Alois Pekárek rukavičkář za 8400 zl. r. č. Po smrti jeho r. 1888 od dědiců získala jej rodina Macillisů.

0 původu rodiny sděluje se nám toto: Jakub Macillis, vojenský felčar v Udine, absolvent felčarské školy v Padui, po válkách Napoleonských usadil se v Bechyni, kde zvolen i za purkmistra. Za ním přišel do Cech i jiný příbuzný, který usadil se v N. Etinku. Od něho pochází rodina naše, kdežto vnučkou Jak. M. byla pí. Josefina Nedvfdková, manželka Jana N., knihtiskaře v Táboře (č. 8). Macilli- sové psávali se jde Trális«, což je asi označením původu rodiny.

Stavitelsky dům nijak nevyniká 'mimo svými sklepy a svým rozlehlým vysokým štítem, jenž dle toho, co o stavbě domu jsme pověděli, a dle velice jednoduchých forem dobře by mohl pocházeti z doby po r. 1532, kdy nový sloh renesanční v Táboře začal se ujímati.

 
login

Copyright © 2009 - 2017 Restaurace Beseda, vytvořilo studio MARKOnet.cz & ZVaS České Budějovice